Ústavní soud: Uznáním cizozemských rozhodnutí ve věcech osvojení dítěte stejnopohlavními páry nelze obcházet překážku stanovenou českým právem
18. 1. 2021 – Jakub ValcPřed koncem minulého roku došlo k vydání nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 6/20, ve kterém se příslušný soud musel vypořádat z právní otázkou týkající se velmi kontroverzního tématu. Ze strany Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“) mu totiž byl předložen návrh na zrušení vyznačené části § 63 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve kterém je stanoveno:
„Jestliže v době osvojení byl osvojitel, některý z osvojitelů nebo osvojenec státním občanem České republiky, uznávají se cizí rozhodnutí o osvojení v České republice, jestliže se to nepříčí veřejnému pořádku a nebrání tomu výlučná pravomoc českých soudů a osvojení by bylo přípustné i podle hmotněprávních ustanovení českého práva.“
V řízení před krajským soudem probíhalo řízení ve věci návrhu na uznání rozhodnutí Vrchního soudu v New Jersey (USA), na základě kterého došlo k osvojení dvou nezletilých dětí ze strany účastníků řízení, registrovaných partnerů. V této souvislosti krajským soud poukázal na skutečnost, že dané rozhodnutí nemůže být za současného právního stavu českými soudy uznáno, protože tomu brání § 800 odst. 1 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který stanovuje, že: „Osvojiteli se mohou stát manželé nebo jeden z manželů. Výjimečně může osvojit i jiná osoba.“ Dané ustanovení tak vylučuje osvojení dítěte rovněž registrovaným párem jako celkem, pročež nemohlo být rozhodnutí amerického soudu v České republice uznáno. Podle názoru krajského soudu je taková právní úprava protiústavní, protože neumožňuje poskytnout ochranu rodinnému životu účastníků řízení, který fakticky i právně existuje.
Ústavní soud ve svém nálezu předně zdůraznil, že napadena byla pouze právní úprava znemožňující uznání cizozemského rozhodnutí o osvojení, které je v rozporu s českým právem, aniž by krajský soud zpochybnil protiústavnost dotčeného ustanovení občanského zákoníku, podle kterého mohou dítě v České republice osvojit pouze manželé, jeden z manželů nebo výjimečně jiná osoba samostatně. Podle názoru Ústavního soudu je projevem suverenity každého státu, že může nastavit podmínky pro uznání či neuznání rozhodnutí založených na cizích právních předpisech, umožňujících vytváření právních vztahů, které česká legislativa neumožňuje, resp. výslovně vylučuje.
Současně Ústavní soud na základě své dosavadní rozhodovací činnosti doplnil, že neexistuje právo na osvojení dítěte. Přestože rodinný život mezi registrovaným párem a dětmi fakticky (podle zahraničních předpisů také právně) existuje, nevyplývá z toho automaticky nárok na jeho uznání ze strany českých orgánů veřejné moci. Zákonodárce naopak může stanovit taková pravidla, která zamezí doslova „obcházení“ vnitrostátních pravidel, a to pomocí účelového vycestování na území jiného státu, kde je právní úprava osvojení nastavena jiným způsobem.
Takový postup není podle Ústavního soudu ani v rozporu ani s dosavadní judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, přestože obecně vykládá pojem rodinného života a jeho ochrany extenzivním způsobem. Stejně tak nelze chápat jako absolutní argument nejlepšího zájmu dítěte, neboť sice musí být všeobecně respektován, ale současně může v konkrétním případě ustoupit jiným hodnotám či zájmům, se kterými je v kolizi.
Ústavní soud navíc zastává názor, že je především v kompetenci národních zákonodárců,
aby ve věcech týkajících se základních otázek života člověka, tedy rovněž utváření rodiny, rodičovství a manželství,
nastavili potřebný právní rámec, a to při zohlednění okolností vlastního historického, společenského a kulturního vývoje.
Text nálezu je k dispozici na webu Ústavního soudu
